Napsali o nás

Martina Trchová - dvěstěpadesátka na krku...

Je to přesně rok, kdy jsem seděl s Martinou Trchovou v artdecové kavárně a rozmlouval s ní nad fialovomodrým koktailem o její Čerstvě natřené desce. Té se prodalo do dnešních dnů už více než tisíc kusů, a tak nadešla ta správná chvíle, abychom si znovu sedli k jednomu stolu a popovídali si o tom, co je u Martiny nového a jak vidí momentálně svět kolem sebe. Konečně, zajímavých témat k hovoru bylo víc než dost, její jubilejní 250. koncert, který se už tento čtvrtek 27. dubna uskuteční společně s vernisáží jejích obrazů v pražském KC Novodvorská. Protože jsme nakonec ale nezůstali jen u toho, rozhodl jsem se výjimečně rozhovor rozdělit do dvou částí, z nichž tu první vám právě teď přináším...

Martino, my jsme spolu dělali poslední rozhovor před rokem, těsně před tím, než vyšla tvá první deska Čerstvě natřeno. Co se od té doby změnilo?

Řekla bych, že jsem po té desce začala ještě o něco víc koncertovat. V prosinci jsem také potkala kluky z libereckého Jen taku a s Ondřejem Koutem a Martinem Mrázem jsme složili dohromady mojí doprovodnou kapelu.

Jaký pocit máš zpětně z té loňské desky?

Mám moc dobrý pocit. I přes různé začátečnické těžkosti jsem spokojená s tím, co všechno vzniklo.

Bereš tu desku jako mezník v dosavadní hudební kariéře?

Tou deskou se uzavřela jedna kapitola. Byl to přesně ten pravý čas... i ten trochu dramatický vznik, kdy jsme tvořili aranže přímo ve studiu, k tomu patřil. Ale příští desku už bych dělala úplně jinak. Asi bych sázela víc na pohodu a chtěla u toho mít svoji kapelu. Takže ne tak, že si budu zvát hosty, které někde najdu. Chtěla bych tam mít lidi, které už znám.

Znamená to, že intimní Martina Trchová - hlas, kytara a nanejvýš flétna - je nenávratně pryč?

To bych neřekla. Především bych neřekla, že intimita je v tom, že hrajeme písničky jenom my dvě s Karolínou. Ta intimita může vzniknout i v rámci kapely. Navíc si nemyslím, že bych s kapelou hrála nějaký nářez. Určitě jsou písničky, které větší sestava obohatila - jsou zvukově hbitější. Ale pak jsou písničky, které tu intimní atmosféru nikdy neztratí, a přitom v nich hrajeme všichni.

Konec konců - zvuk tvé nové kapely není zas až tak vzdálený zvuku, který známe z desky...

Není. Vycházeli jsme z aranží, které vznikly ve studiu s Frantou Rabou, Mariem Bihárim a Matějem Rakem. Do nových písniček už ale vstupujeme daleko volněji.

Je na Čerstvě natřeno nějaká písnička, která už tě dneska nebaví, takže ji třeba ani nehraješ?

To se takhle říct nedá, ale například už moc nehraju písničku "Návrat ztraceného syna". Přesto si myslím, že na tu desku patří.

Já jsem si ale všiml, že Návrat ztraceného syna je na koncertech dost žádaná jako přídavek....

Já se zas tolik neohlížím na to, co chce publikum (smích), ani se to nedá zas tak úplně poznat. Mám pocit, že je ta písnička už jakoby odjinud. Už se moc nehodí k tomu, co hrajeme teď.

A když hraješ někde sama nebo jenom s Karolínou, tak ji hraješ?

Tak to jí většinou zahraju. Ale až nakonec...

Nová kapela...

Před chvílí jsi mi řekla, že teď koncertuješ víc, než před deskou. Čím je to způsobené?

Asi zafungovalo trošku promo a taky to, že se o té desce ví. Začali se mi ozývat lidé z různých koutů republiky, například z Jablůnkova, z Ostravy, nebo ze Severních Čech.

Jak tě většinou kontaktujou?

Napíšou mi na mail, většinou přes moje webové stránky.

Mají v tu chvíli na tebe nějaké doporučení nebo tě opravdu slyšeli a chtějí, abys přijela i k nim?

Hodně z nich mě slyšelo minulý rok v televizi. Což je úžasný - jednou jsem byla v televizi a hned se ozvalo tolik lidí. A nebo se o mně postupem času odněkud doslechli.

Co se týká té televize, ty máš zřejmě na mysli loňský trojrecitál Trchová - Traband - Jarret, který běžel v prime time na ČT2. Takže to mělo nějaký konkrétní efekt, který byl viditelný?

Televize má tu výbornou vlastnost, že mě tam vidí i lidé, kteří by mě vlastně nikdy nikde nepotkali, třeba právě proto, že jsou úplně odjinud. Čili logicky se mi po tom začali ozývat právě z té jižní a severní Moravy, kam jsem hrát zatím moc nejezdila.

Ty teď hráváš po klubech buď sama s Karolínou Skalníkovou a nebo s celou kapelou...

Ano, je to hodně variabilní. Samozřejmě jezdím stále ráda s Karolínou, ale pokud náhodou Karolína nemůže, tak se mnou jede třeba houslista Lukáš Klíma. A když jedeme někam v kapelové sestavě, tak tam jsou samozřejmě bicí a basa a Matějova kytara.

Není potom trochu zmatek v aranžích, když stejnou písničku hrajete v několika sestavách?

Tam není v podstatě co řešit. Basa a bicí - to je jasný, Karolína hrává to co obvykle a Lukáš je jazzman, je zvyklý improvizovat, takže tam je to takové volnější. Důležité je, aby muzikanti věděli, jak ta písnička vypadá, aby jí znali. Tohle mě na tom právě teď baví nejvíc. Já nejsem zrovna typ člověka, který by chrlil písničky jednu za druhou, ale užívám si to, že je můžu hrát pokaždé trochu jinak. Jednoduše řečeno - forma se dodržuje, dál jeto v podstatě dílo náhody.

Taky jsem si všiml, že na tvých koncertech muzikanti neustále přicházejí a odcházejí, málokdy zůstanou na pódiu na víc jak tři skladby za sebou, a všichni najednou se tam sejdou jen výjimečně...

Já vycházím z toho, že každá písnička potřebuje něco jiného, a asi nemám takovou tu aranžérskou nutnost zaměstnávat neustále všechny muzikanty. To se mi i docela příčí, takže holt něco hraju jen s Matějem, něco třeba jen s Martinem a s klavírem. Nesmírně mě to baví.

Přináší ti hraní s kapelou nějakou novou inspiraci nebo zkušenost?

Hudební zkušenost je to určitě. Mám takový zvláštní pocit (zamyslí se)... cítím se líp, když mám vedle sebe na pódiu tolik lidí. Víc si to užívám. Mám sice pozornost lidí ráda, ale ve své podstatě mi zase přílišná pozornost vadí. Takže v momentě, kdy vedle mě stojí třeba Karolina, můžu si při jejím sóle užívat chvíli, kdy lidi koukají jenom na ni. A teď s kapelou je to vlastně o to barevnější. Každý máme svůj prostor, a přitom mám pocit, že za tím vším stojím já.

Mluvíš s muzikanty o svých písničkách i mimo pódium?

Určitě, zajímá je to. Třeba zrovna bubeník Ondra Kout. To je mimochodem snad první bubeník, který poslouchá texty.

Jak jsi k Ondrovi s Martinem vůbec přišla? To byla náhoda nebo tě sami oslovili?

V létě v Telči mě slyšel Martin Mráz hrát na nádvoří zámku. Líbilo se mu to, a tak se rozhodl, že mě pozvou na společný koncert s Jen takem do Liberce. Tam to pak vzniklo zcela spontánně. Ondra v té době vlastně s Jen taky ještě ani nehrál, ale přišel se na nás podívat a líbilo se mu obojí, Jen taci i my s Karolínou. Takže jsme se potom i s Martinem společně domluvili, že by to mohlo jít. Já jsem měsíc na to uspořádala koncert v Malostranské besedě, a tam jsme si řekli poprvé, že to zkusíme.

Myslíš, že v téhle sestavě třeba dospějete k tvé další desce?

Líbilo by se mi to, ale mám pocit, že další deska má ještě čas. Kdo ví, co se do té doby všechno stane.

Nové písně...

Počítají vůbec ve vydavatelství Indies s tím, že bys točila dál u nich? Myslíš, že byli spokojeni s prodejem tvé první desky?

Spokojenost asi byla, protože dva měsíce po tom, co vyšla, mi řekli, že mi rádi vydají další.

Ale konkrétní termín jste si asi neurčili...

To já bych si ani určit nenechala.

Jak se vůbec díváš na smlouvy u velkých vydavatelství, kde musíš podepsat třeba tři desky, jednu ročně...?

Tak to není nic pro mě. Já bych se z toho asi zbláznila (smích).

Dokázala bys vůbec psát takhle pod tlakem?

Nedokázala. I kdybych třeba skutečně chtěla, tak to nejde.

Než jsem zapnul diktafon, tak jsi mi říkala, že jsi minulý týden napsala během dne novou písničku a večer už si jí hrála na koncertě. To je běžný postup?

Není. Ale většinou když už tu písničku skutečně dopíšu, tak vím, že je celá, a mám pak strašnou chuť ji hned hrát.

A jak se ta z minulého týdne jmenuje?

Ještě se nejmenuje.

A prozradíš mi o čem je?

Vychází z jara. Z toho, že tohle období pro mně má obrovskou energii. Líbí se mi kontrast té zimy, která spí a je nehybná, a probuzeného jara. A pak se to promítá do těch vztahů a... (zamyslí se), o tom těžko mluví, ono to má strašně moc dalších významů. Stejně jako obraz. To byla špatná otázka (směje se).

Kolik jsi napsala nových písní od té doby, co vyšlo Čerstvě natřeno?

Dvě. Vlastně dvě a půl.

To není moc na novou desku.

Člověk si potřebuje odpočinout. Taky jsem doháněla různý věci na jiných frontách (smích).

Nenutí tě občas kluci z kapely, abys jim už napsala něco nového?

Ty písničky, které teď hrajeme, jsou pro ně zatím pořád nové, takže nic neříkají. A když máme chuť to něčím zpestřit, uvažujeme spíš nad tím, že budem hrát nějakou převzatou věc.

Pochlub se...

Zatím hrajeme jazzový standard Autumn Leaves, hlavně s Matějem. Mám vyhlídnutou Alanis Morissette, tu písničku už jsme hrály s Karolinou, ale chceme jí udělat s celou kapelou. Pak jsme si ještě vzaly velké sousto - duet, který je původně od Norah Jones a Dolly Parton, ale nejsem si jistá, jestli to zvládneme... (zapýří se).

Jak na to přijde, že se vždycky rozhodneš pro určitou věc, kterou bys chtěla převzít?

Poslouchám jí, líbí se mi, a tak to navrhnu klukům. Zrovna z té Norah Jones byl Matěj naprosto nadšenej, protože je to konečně aspoň trochu bluegrass, kterej si se mnou obyčejně nemá šanci vůbec zahrát.

250. koncert a vernisáž výstavy...

Ve čtvrtek 27. dubna 2006 odehraješ v Praze v KC Novodvorská svůj 250. koncert. Čísluješ si koncerty úplně od začátku?

Píšu si je do svýho červenýho deníčku, který vozím po koncertech, takže jsem to teď po dlouhé době spočetla a zjistila jsem, že se to přiblížilo k té dvěstěpadesátce.

To bude tvůj poslední samostatný koncert v Praze před letními festivaly?

V podstatě ano. Poslední koncert, který sama pořádám. Jinak samozřejmě budu do léta ještě na několika místech v Praze hostovat.

Čím bude koncert na Novodvorské zvláštní, kromě toho, že je dvě stě padesátý?

Bude spojený s výstavou mých obrazů, a pravděpodobně taky s promítáním. Bude to celkově dost velkolepý podnik, chtěla bych si to užít. Mým hostem bude kapela Dún an doras.

Jak dlouho budou pak v KC Novodvorská vystaveny tvé obrazy?

Budou tam celý měsíc, takže zhruba do konce května.

A kde konkrétně?

V prvním patře kulturního centra je samostatná galerie.

Co všechno za díla tam bude a z jakého časového období?

Budou tam dílka vzniklá za poslední rok, ale nebude tam toho zase nějak moc, je to jenom výběr. Nebudu tam totiž sama. Druhou půlku galerie bude mít pro sebe moje kamarádka Bára Nováková, která vlastně dělá úplně něco jiného než já. Já jsem takovej ten malíř, co potřebuje rozmach a takovou tu neupravenost a spontánnost, zatímco Bára je v podstatě grafička a dělá takový ty drobný precizní věci. Takže to v podstatě budou takové dva světy.

Martina Trchová - zpívající malířka?

Druhá a závěrečná část rozhovoru volně navazuje na povídání předchozí, ve kterém nás Martina lákala na svůj jubilejní 250. koncert v pražském KC Novodvorská. Také mi závěrem prozradila, že v rámci koncertu proběhne vernisáž výstavy Dva světy, na níž představí Martina své výtvarné počiny z posledního roku až dvou. To mě inspirovalo k dalším otázkám, a tak se hovor na chvíli stočil stranou od muziky a já se mohl dozvědět spoustu dalších zajímavých věcí...

Výtvarno...

Před chvílí jsme mluvili o vernisáži tvé nové výstavy. Jaké máš teď vlastně ve výtvarném umění období? Dá se to takhle vůbec říct?

Já mám obecně veliký rozptyl, takže nevím, jestli se to dá dělit na období. Konkrétně na výstavě v Novodvorské budou zastoupené dvě moje tváře. Obě hledají světlo a každá jinak. Ta první, to je tvář, která v něm hledá jakousi intimitu. Zachycuji výjevy z přírody, ale je to v podstatě mikrosvět. Všímám si rostlin zblízka, třeba úplně malých houbiček na pařezu. Je to vlastně svět sám o sobě, který má své vlastní světlo.

A ta druhá tvář?

Ta se dívá na světlo jako na destruující prvek. Motivem téhle druhé polohy jsou například mrtvé mouchy a můry, které ve světle umírají, lítají k němu a nakonec shoří ve svíčce. Pojala jsem to tady trochu filosoficky. Oni k tomu světlu jdou, v podstatě stejně jako každý z nás - obecně vzato. Je to takové requiem za ně.

Není to pro dnešní dobu poněkud symbolické?

Určitě by se to tak dalo chápat, ale já bych nechtěla utíkat do nějakých jiných sfér. Prostě ty malé duše v tom světle umřou...

Když jsi mluvila o té přírodě - chodíš malovat i z plenéru?

Doma dělám ty věci, který jdou víc ze mě, je to spíš taková moje vnitřní představa a na realitě mi tady až tak moc nezáleží. Ale když si potřebuju odpočinout, tak strašně ráda chodím malovat ven, a tam maluju krajiny - prostě jen to, co vidím. Hodně mi to pomáhá. Zrovna teď o víkendu jsem byla malovat v Jizerských horách. Já ale nejsem takovej ten malíř, kterej by maloval "všechnu tu krásu". Vždycky tam potřebuju mít nějaký ten lidský, civilizační prvek, který to nabourává. Teď jsem například malovala zrovna takovej starej železniční most v Kryštofově údolí. A nebo tam potřebuju mít minimálně sloupy elektrického vedení, továrny a tak. Připadá mi to jako hodně zajímavé téma.

Je možnost taky vidět někde tvé starší obrazy, třeba zrovna ty krajinky?

U mě doma (směje se). Ale časem asi bude možnost i někde jinde. Udělala bych nějakou větší výstavu, kde bych pojala všechny ty fáze mého výtvarného projevu tak nějak pohromadě.

Třeba vůbec neskončíš jako písničkářka, ale jako malířka, a my se budeme se na tvé obrazy nakonec chodit dívat do stálých expozic galerií...

Zpívající malířka a nebo malující písničkářka (směje se)...

Co bys byla radši?

Asi všechno (smích). Mě na tom nejvíc baví to, že to funguje dohromady. Já myslím, že dneska malíř sám o sobě dost těžko obstojí. Už to taky není o technice, ale o originalitě, a ta už dneska spočívá spíš v šokování. Což není zas tak úplně moje parketa.

Muzikantů, kteří takhle "při práci" malují, je docela dost...

Třeba Joni Mitchell...

No třeba. Myslím, že s Joni Mitchell jste si zrovna docela podobné. A to nejen v té muzice, ale právě i v tom výtvarném umění, alespoň na mne to takhle působí...

Já myslím, že všechny ženy ve výtvarném projevu něco spojuje. Takový zvláštní přístup, který možná muži nemají. Pak je jedno, jestli vytváří nějaké objekty nebo malují, ženy mají prostě něco společného.

Dokázala bys popsat co to je?

Je to určitá citlivost, schopnost vnímat úplný detail. Zabývat se i maličkostmi, protože muži spíš chtějí mít celkový přehled. Nechci to samozřejmě takhle striktně rozdělovat, ale obecně mám pocit, že ženy hodně vychází samy ze sebe, zatímco muži častěji vstřebávají věci z venku. Když si vybavím třeba Adrianu Šimotovou, která dělala frotáže lidských postav a obličejů přes papír způsobem, že je vlastně hladila a měla ruce od pastelu, tak si těžko dokážu představit, že by to dělal muž - umělec. Je v tom právě jakási citlivost, dotknout se člověka v jeho pravé podstatě.

Máš pocit, že tohle funguje i v muzice? Že ženy mají nějaký způsob vyjadřování, který muži nemají?

Myslím, že ano. Ale abych to takhle nezužovala, tak zas muži mají svou oblast, kam neumějí proniknout ženy. Řekla bych, že je to pořád v té rovině citlivosti. Já si třeba teď vybavuju, že jsem byla na koncertě Dáši Voňkové a úplně jsem tam vrůstala blahem do židle. Ona hrála dvěma smyčci na kytaru a já jsem si připadala jako v jiným světě. A stejně jako je ten detail ve výtvarném umění, tak tady je v té muzice ten jeden tón - ona mu věnuje všechno a dostane toho posluchače najednou úplně jinam.

Dáša Voňková je pochopitelně v rámci Čech ale i Evropy průkopnicí dámského písničkářství, ale je fakt, že poslední dobou žen - písničkářek opravdu přibývá. Čím myslíš, že to je?

Ono se to mužský písničkářství - ten jeden člověk, který tam sedí s kytarou - taky už trochu vyčerpává, a málokterý z těch písničkářů se dokáže prosadit s něčím, čím by dokázal oslovit dnešní publikum. Ženy mají výhodnou pozici v tom, že se k tomu staví jinak. V 90. letech jich tu navíc tolik nebylo, takže mají vlastně čistý papír. Třeba když si vezmeme Sestry Steinovy nebo Radůzu, tak to je úplně jiné písničkářství než jsme byli zvyklí.

A co písničkáři - muži, třeba Honza Burian?

Honza Burian je právě jeden z těch lidí, kteří si nakonec dokázali najít k dnešním posluchačům svoji cestu.

Ty ses teď objevila i na jeho desce, co to je za projekt?

Je to deska, která se jmenuje Dívčí válka. Jsou tam písničky o ženách z nejrůznějšího pohledu a Honzu Buriana napadlo, proč by to měl zpívat on, když by si mohl přizvat zase ženy. Ovšem ne ty, o kterých zpívá, ale ženy interpretky. Oslovil devatenáct zpěvaček, každá interpretuje jednu píseň a zpívá o té jedné konkrétní osobě.

Jakou polohu vybral Honza tobě?

Já jsem dostala na starost Magdalénu. Magdaléna má problém s tím, že je příliš krásná a muži se s ní nedokáží bavit na té úrovni, na které by ona potřebovala. Nedokáží odolat jejímu půvabu a ona tím strašně trpí a cítí se "jako kus masa v pavilónu šelem".

Jak se Ti dařilo tenhle příběh interpretovat?

Můžu říct, že jsem měla ze začátku trochu problém s tím, že jsem tam jen ten vypravěč. To znamená, že to nemůžu zpívat tak, jako zpívám svoje písničky, protože tam jsem já i uvnitř písní.

Jak jsi tedy poznala, že to chce od tebe právě takhle?

Zpočátku jsem si nebyla moc jistá, jak to chci zazpívat, ale on ke mně přišel a říkal: "Víš co? Tak mi to prostě řekni. Převyprávěj mi tu písničku." Tak jsem mu ji vyprávěla a on říkal: "Tak a teď mi to tak zazpívej". A najednou to šlo, najednou to tam bylo.

Takže to byla nakonec příjemná práce?

S Honzou Burianem se pracuje moc dobře. Hrozně mě to bavilo.

Publikum...

Vraťme se ještě na závěr k muzice a koncertování. Chodí za tebou po koncertě hodně lidí?

Docela jo. Je to příjemný.

Co ti říkají?

Většinou mi říkají, jak je to oslovilo. Nedávno mi jedna slečna řekla, že celé moje vystoupení plakala, což jsem na druhou stranu nepovažovala za úplně nejúžasnější, ale ona to řekla tak upřímně, že to bylo až krásný. Jinak za mnou chodí lidi, a říkají mi třeba, že je oslovily mé texty a tak...

Vídáš se s některými diváky po koncertě pravidelně?

Tak například v Praze, kde to publikum už je trochu stálé, se lidi opakují.

A vznikají z toho nějaká zajímavá přátelství nebo je to pořád v té fázi interpret - divák?

Jak kdy. Ono příliš mnoho známých se taky zvládnout nedá. Někdy je to po koncertech až trochu únavné, když chodí hodně lidí. Ale mám takový krásný zážitek z festivalu v Jindřichově Hradci, kde za mnou přiběhla jedna slečna, že by chtěla desku, že na noční koncert už nemůže zůstat, ale že mě slyšela večer na nádvoří, a že se jí to líbilo. Pak se mi ozvala, že je z Kadaně, že tam byli tehdy na kolech, a teď je to vlastně moje kamarádka, navštěvujeme se, já jezdím do Kadaně a ona jezdí sem. Dozvěděla jsem se o ní, že závodně tancuje - prostě občas se z toho vyvine docela zajímavé přátelství.

Svěřují se ti lidi i se svými příběhy nebo vzpomínkami, které jsi jim oživila?

Většinou mi píšou maily, což mi dělá radost, a dokud to zvládám, tak ráda odepisuju.

Odpovídáš z povinnosti, ze strachu že by třeba už příště nepřišli, a nebo je to obyčejný lidský zájem?

To je spíš lidská záležitost. Prostě chci. Když mi někdo napíše, že si uvědomil nějaké věci, a že chce dělat tohle a támhleto, a že ho to hrozně moc ovlivnilo, tak to se nedá neodepsat.

Neděsí Tě představa, že přijde doba, kdy nebudeš stíhat odpovídat úplně všem?

Nevěřím, že taková doba přijde (směje se)...

Jednou může přijít doba, kdy se stejně jako Traband, Radůza nebo Nohavica staneš součástí pop kultury a kdy už vlastně vůbec nebudeš vědět, kdo jsou tvoji posluchači...

Já se tím nezabývám, neřeším to. Baví mě jezdit, baví mě, že na mě ti lidé přijdou, ale asi je mi jedno, jestli jich přijde dvacet a budou tam fakt sedět a poslouchat, nebo jich tam bude sto, a nebo ještě víc.

Těšíš se po té dlouhé zimě na změnu ve formě festivalů?

V klubovém prostředí se cítím doma víc, ale festivaly mají něco do sebe. Určitě se na ně těším. Letos jich tolik nebude, tak si je víc užiju.

Co tě na festivalech baví?

Je to jiná zkušenost. Je tam hodně lidí, člověk se snaží je oslovit...

Někteří písničkáři na festivaly jezdit nechtějí...

Já se jim nedivím, festival je spíš taková reklama, ukázat se lidem. Ale pro mě to má pořád ještě smysl, nejsem tak známá, abych si mohla dovolit tam nejet.

Jsi ten člověk, který odehraje koncert a jede hned dál, nebo zůstáváš v publiku a posloucháš ostatní?

Já si většinou festivaly užívám, zas tolik jich není, aby mě to nějak otravovalo. Já se těším, že tam strávím třeba příjemné dva dny.

Jezdíš jen tam, kde máš nějaké vystoupení, a nebo se občas jedeš podívat i někam jinam?

Jezdím jen na festivaly na kterých hraju, je jich zatím dost, takže mi to stačí. Jediný festival, kam bych asi jela i kdyby mě tam nepozvali, je Folkový kvítek. Protože to byl vlastně první festival, na kterém jsem kdy byla, a váže mě k němu srdeční pouto...

Tak já Ti přeju, aby takových festivalů v tvém srdci přibývalo. Děkuju za rozhovor.